Dětem nestačí jen předčítat. Příběhy je musíme naučit vnímat a přemýšlet o nich

6. 12. 2017 Novinky
Dětem nestačí jen předčítat. Příběhy je musíme naučit vnímat a přemýšlet o nich

Předčítání s porozuměním je aktivita podporující čtenářskou pregramotnost. Je to interaktivní proces, při kterém je potřeba posluchače vtáhnout do děje. Dítě by mělo mít prostor pro vlastní komentář k obrázkům, mělo by se naučit odpovídat na otázky týkající se textu, interpretovat děj a formulovat svůj vlastní názor. Pokud se děti naučí poslouchat, slyšet, vnímat a přemýšlet, pak budou mít dobrý základ dovednosti učit se.

Odborníci se shodují na tom, že nebudeme-li při předčítání věnovat pozornost rozvoji dovednosti porozumění, pak je to jako bychom dětem žádnou knihu nepřečetli. A vedoucí metodička pro primární a preprimární edukaci vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř (EDULAB) Miluše Vondráková k tomu dodává: Čím mladší máme posluchače, tím kratší musí být intervaly mezi poslechem a zpětnou vazbou zaměřenou na porozumění slyšenému. Prostorem pro vlastní komentář dětí k obrázkům a průběžnými otázkami ověřujeme, zda dítě správně rozumí dějové linii příběhu a tím posouváme dovednost poslechu s porozuměním na úroveň vědomé aktivity, rozvíjíme myšlení, fantazii a paměť.“

Jak tedy vtáhnout malého posluchače do děje? V počáteční fázi rozvoje poslechu s porozuměním klademe pouze otázky na úrovni reprodukce, kdy jsou odpovědí základní informace přímo obsažené v textu: Kdo? Co? Kde? Kam? Následnou fází jsou otázky na úrovni dedukce, kdy odpověď musí dítě samo formulovat na základě slyšených informací: Proč? Jak se to stalo? Co si myslel? Otázky na vyšší úrovni vnímání a myšlení jsou zaměřeny na interpretaci a vyžadují propojení předchozích zkušeností a znalostí dětí se slyšeným textem a následnou formulaci různých možných správných odpovědí: Co se mohlo stát? Proč to tak dopadlo? Nejnáročnější úroveň otázek se zaměřuje na hodnocení, kdy dítě musí formulovat vlastní názor a zdůvodnit jej, což vyžaduje nejen zvládnutí poslechu s porozuměním, ale vyžaduje především rozvinutou slovní zásobu a schopnost verbalizace myšlenek: Co si myslíš o…? Co by se stalo, kdyby…? Bylo správné, že…?

Řada odborníků také poukazuje na to, že většina rodičů potřebné informace nemá a také je nemá odkud získat. „Často tento názor slyšíme i od našich lektorek a lektorů, učitelek a učitelů Metodických center pro předškolní vzdělávání Školka hrou, proto jsme vydali knihu pro malé posluchače a čtenáře, jejíž součástí jsou stručné metodické pokyny, rady pro rodiče či předčitatele jak vtáhnout dítě do děje. Jmenuje se Pan Kaktus: Příběh ze zahradního města,“ konstatuje Miluše Vondráková.

Autorem námětu a ilustrací je Jan Písařík. „Ten příběh se začal odvíjet v mé mysli při procházce botanickou zahradou v Barceloně. Po návratu domů jsem ihned nechal tužku a fantazii rozběhnout se po papíru. Nejsem moc velký spisovatel, vlastně jsem spíš velký čtenář a tak jsem požádal o spolupráci svého kamaráda Carlose Be, španělského dramatika. Pro nás oba to je první kniha pro děti.“ Do češtiny ji přeložila Iveta Gonzálesová, autorem adaptace je Martin Halaxa. „V každém z nás je kus dítěte, když jej nenecháme zemřít, můžeme ho v sobě uchovat celý život. Věk nerozhoduje. Jsou mladí staří a staří mladí. Jaký věk má pan Kaktus? Nevím a ani na tom nezáleží. Důležité je, že dokáže promlouvat k dětské duši a na svém příběhu nám ukázat, že život stojí za to žít,“ shrnuje na závěr Jan Písařík.